pátek 8. ledna 2016

Stín je mým společníkem

Výhoda života s kočkou je také ta, že vlastně nikdy nejste doopravdy sám. Vždy je tu váš věrný stín, tichý společník, dvě oči zářící ve tmě.

      Probudím se uprostřed noci s nezvyklou tíhou na mé hrudi, tlačí mi na žebra. Pohnu se a ona se pohne se mnou. Rozpřáhne své pařáty a přišpendlí mě zpět k matraci. Nemůžu dýchat. Zoufale potřebuji sklenku vody. Znovu se pokusím vstát a tentokrát, ač vynaložím velkou sílu, vstanu a tíha je pryč. 

Rozsvítím lampičku na nočním stolku, nepatrné světlo v nekonečné temnotě noci. Vcházím do kuchyně a nlévám si plnou sklenici. Jenže ona tíha, kterou jsem cítila v posteli, je náhle zpátky. Stále mě pronásleduje. Neslyšně se plíží ve stínech a napjatě vyčkává. Pozoruje mě a čeká.

Vracím se zpátky do pokoje s pocitem ostražitosti, zrovna, když přivírám dveře, mihne se stín u mých nohou a v mžiku je zase pryč. Lehám si, pohybuje se ve stínech pokoje, teď už je malinko slyšet, ale jen, když napnu uši. Přikrývám se peřinou v domnění, že tam budu v bezpečí. Blíží se, cítím jeho tíhu na nohou, na kolenou. S mrazivým pocitem cítím, jak postupuje výš. 

Vykouknu zpoza peřiny a spatřím, jak se mi znovu usazuje na hrudi. Mohla bych se ho dotknout, ale neudělám to. Misto toho zhasínám světlo a usínám za zvuku předení vycházející od mého stínu, který se usídlil na mé hrudi. 

- věrný podnájemník

Žádné komentáře:

Okomentovat